Partie alpského mariáše
| Rubrika: | Reportáže z akcí |
| Autor: | Radim děrolezec |
| Lokalita: | Walliské Alpy |
Ty barvy jsou ale jiné, než by se dalo čekat. Mají spíš vlastnosti a okolnosti… A hraje se proti silnému soupeři, proti horám, ale i proti sobě…
Jsme v kempu ve Švajcu, kolem nás kopce nad čtyřitisíce metrů. Už jsme nějaké přelezli a teď na pár posledních dní chystáme finální túru. Zbyli jsme z devíti čtyři - Dano, Petr, Jana a já. Jako nejzkušenější navrhuji túru a popisuji její záludnosti a náročnost. Asi trošku více děsím v popisu, než to ve skutečnosti je… Ale to záleží hodně i na podmínce a počasí, které bude nahoře.
První barva karty je Počasí, podmínka a čas.
Je vcelku předvídatelná. V čase internetu a aplikací stačí v mobilu pár kliků a člověk tuší, co v následujících hodinách a dnech čekat. Ale dnes trumfy úplně v ruce nejsou, ideální to není - zítra v poledne se mají tvořit mraky, možná déšť i bouřka, večer příchod další bouřkové oblačnosti a vítr. Druhý den dopoledne vcelku lepší, ale odpoledne opět oblačnost… A do toho čas - kdy tam můžeme být lanovkou, kdy vychází a zapadá slunce, jak nám výstup bude dlouho trvat…
Popisuji ostatním výstup přes vzdušný hřebínek Feechopf a jak mne před lety vyškolil. Ale podmínka je výrazně lepší, letos na něm neleží čerstvý sníh. Kluci jsou trošku rozpačití, když jim ukazuji videjko z minula, mají obavy a že radši půjdou na průběžném. Jana se tváří neutrálně, po našem předchozím výstupu na Weissmies ji hřebínek zas tak moc neděsí. Já sám se peru se svými vzpomínkami a s aktuální formou... Pak následuje traverz ledovce pod Alphubelem a finálního výšvih na vrchol - dalších 500 výškových metrů. Po vrcholovém platu přejít nad Mischabeljoch a sestup 300 výškových do sedla k bivaku do 3855 m n.m. Ostatní přikyvují. Karty jsou rozdané, hra může začít.
Druhá barva karty je Tým, fyzická připravenost a psychická odolnost.
Je nepředvídatelná, pokud se navzájem moc neznáte. Velkou roli tu hraje ego, osobní ambice, ješitnost… Ale také vztahy mezi parťáky - kamarádství, důvěra, city… Fyzická kondice, připravenost na akci, aklimatizace… Potom, jak jsem viděl ostatní i sebe těžce dýchat na předchozích kopcích, tak nevím, nevím.
Je čtvrtek ráno a Saas Fee se v gondole lanovky rychle ztrácí pod nohama. Přestupujeme a metrem dorážíme na Mittelallalin, čímž máme ušetřeno dost výškových metrů. Snadná karta pro nás. Dupeme urolbovanou cestou pod ledovec na úpatí Allalinhornu. V dálce pod Alphubelem vidíme skupiny alpinistů, kteří brzy z rána vyrazili normálkou z Täschhütte. Jsme na sedle Feejoch a nastupujeme na hřebínek. Je vzdušný, ale jde to. Petr s Danem jdou na průbežku, Jana a já solo. Hodinka a jsme na vrcholku Feechopf s kótou 3888 m n.m. Tak tenhle trumf byl náš.
Třetí barva karet je Místo, orientace a výška.
Dá se na ní dobře připravit. Pořád vědět, kde jsem a co chci dělat. Nezmatkovat, i když smysly říkají mozku nesmysly. Mít nabitý telefon, v něm offline mapy, GPS s nadmořskou výškou, od věci není i papírová mapa zatavená ve fólii. Znalost místa je trumf, vědět, kudy utéct taky. Ale fajn je, když to každý člen týmu ví samostatně, nikoliv pouze jeden - ten sám je pak jen sedmičková karta…
Ťapeme po placatém ledovci před Alphubelem. Potkáváme ty, kteří už byli nahoře. A zároveň s nelibostí pozorujeme mrak uchycený za kříž na vrcholu. Do údolí Saastal splouvají peřiny, houstnou a tmavnou (mezi námi a dnem údolí je 2000 vertikálním metrů). Koukáme, jak příroda vaří pod námi bouřku a dunění hromu se vrací od okolních štítů. Narychlo opakuji všem, co dělat, když by se to zvedlo a lízlo nás to. Co s kovovými věcmi, co se sebou. Zatím na nás svítí slunce, dole vře kotlík mračen. Klukům to se to moc nepozdává, Jana také nemá výraz, který by svědčil o pohodě. Cesta nazpět je dlouhá, ústupová varianta je kousek před námi, kde se dá sejít po ledovci Feegletsher ke stanici lanovky Längfluh. Je to sice 1000 výškových, ledovec je ale hodně pokrytý sněhem ze zimy a snad v dobré podmínce.
Jsme u křížení cest, doleva nahoru k vrcholu do mraku, doprava z kopce k lanovce. Petrovi se nahoru moc nechce, má obavy z počasí. Dano pokrčí rameny a že jde teda s parťákem dolů. Jana se na mne dlouze podívá a říká, že mi naprosto důvěřuje a ať teda řeknu, kam jdeme.
Přepočítávám karty, kolik trumfů nám zůstalo a kolik jich mají hory. Nic moc pro nás. Nevím, kolik Janě zbývá ještě sil, jak se orientuje v mlze, zda v bílé tmě, která nahoře určitě je, nezačne zmatkovat… Jak dokáže dodržet metodiku a správný postup přes svojí únavu. Odpoledne má být v počasí okno – nemá pršet ani sněžit, moc nefoukat, nemá být bouřka. Ta má přijít až večer, kolem šesté… To by šlo stihnou, dorazit do bivaku, bez vrcholu… To okno v počasí je jediná karta, která za něco stojí. Ostatní jsou strašně nejisté. Ty jsou na betla. Vsadíme na ní? Když to vyjde, super zkušenost, zážitky. Když ne, budeme durch, možná trošku omrznutí, ale taky by to mohlo skončit ještě hůř…
Čtvrtá barva karet je Metodika, výbava, disciplína a zodpovědnost.
Metodika se dá nacvičit, pokud možno ideálně pod stresem. Vybavení máme dobrý a snad ho všichni umíme správně používat. Disciplína je tak trošku spojená se strachem, který nás nutí přežít, protože jsme zodpovědní sobě, k parťákovi, k rodině…
Ty dvě postavičky se vzdalují vcelku rychle, až mlha z mraku nám odtrhne zrak od kluků. Funíme, Jana jde na prvním a hlásí další trhlinu, kterou překračuje či přeskakuje. Stoupáme. Cesta je vydupaná, ale nás čeká odbočení z dálnice vedoucí ku kříži. Musíme najít cestu po vrcholovém platu na úzký hřebínek do Mischabeljochu. Prohazujeme se, jdu na prvním. Dohlednost je cca 20 metrů, ještě že jdeme na 12 m lanu. Telefon funguje, říkám Janě, že cestu nevidím, ale když se budeme držet výšky 4150 m n.m., tak tam musíme dorazit. Pamatuji si plato jako placku, ale teď tu obcházíme výrazné kopce… Mlha se mění na sněžení. Jednou za čas se sejdeme a konzultujeme pohyb v mlze. Jana vcelku věcně reaguje, nezmatkuje… Tahle karta je dobrá a dá se hrát!
„Už bychom tam měli, k sakru, být“, říkám si. A náhle z bílé pustiny vystoupí produpaná zasněžená pěšinka a jako když roztáhnou oponu, problikne slunko skrz roztrhaný mrak a my na několik vteřin vidíme hřeben a dole malou plechovou krabičku… bivak v Mischabeljochu. Jana radostně poskočí. Ale ouha. Sestup je sice veselejší o častější bezmračná okna, ale je dlouhý, krabička bivaku se po hodinovém sestupu nezvětšila o víc jak pár procent…
Jsme asi ve třetině hřebenu a hodina a půl je pryč. Čekám na Janu, až doleze ke mne a v díře mraků koukám směrem, kde je Mont Blanc. A sevře se mi hrdlo. Místo něho vidím k nebi stoupat cumulonimbus jak prase, pěkně do růžova ozářený bočním slunkem a s kohoutím chocholem nahoře. Jak rychle tady bude? Jsou tři odpoledne, dle předpovědi v šest. Ale taky třeba už pět… Nervózně v ruce prohlížím pomyslnou kartu, na kterou jsem vše vsadil a počítám, za jak dlouho můžeme být v bivaku. „Heleď kočko, nemůžeme se moc zdržovat – kocháním, focením, odpočíváním – musíme máknout...“ „Něco se děje?“ hlesne Jana…“No, ještě ne, ale může…budu ti o tom vyprávět v bivaku, pojďme lézt!“
Sněhová pole se střídají se suťovišti a skalními věžičkami, x krát na břicho, na nohy, po zadku, čelem z kopce či ku kopci, tady doleva, tady si dej nohu sem, podej mi cepín, nosíš ho tu jen pro parádu….
Poslední metry po plotnách jsou dost výživné, Jana má toho plné zuby. Ale když vezmu za páky na dveřích bivaku, zubí se radostí nad útulným zařízením uvnitř a pak ještě o to více, když oheň praská v kamnech, na stole horký čaj a první chod večeře. Ale hory ještě neřekly své poslední slovo…
Po hodině, co jsme dorazili, se venku začínají ženit všichni čerti. Přišla bouřka, kterou jsme viděli z hřebenu. Vichr cloumá bivakem, hory skučí a začíná sněžit. Teda chumelit. Teda spíš je to bílá tma, vše letí vodorovně… Střídavě se koukáme z okna do údolí a z okénka na hřeben, jak se přes něj valí miliardy vloček. A tu pojednou spatříme na hřebenu pohyb. “Tam někdo leze!”, řekneme oba zároveň. “A támhle je druhý…”
Kroutíme nad tím hlavami. A jsou to holky, říká mi Jana… Ale to už mám jasno, co je rychle potřeba udělat. Přihazuji do kamen další dřevo, otvírám dolní dvířka, kastrol s vodou na nejteplejší místo plotny, další kastrol s čajovými pytlíky…. Ještě holky z okna navigujeme, kudy mají lézt. A už máme v baráku dva sněhuláky, voda z nich crčí jako z vodníků. Drkotají zuby, fialové rty, třes v rukou… Z bivaku jsme snesli všechna ramínka a uvolňujeme sušící šňůry od našich, téměř suchých věcí…
Ty dvě již sedí v podvlíkačkách, jsou zabalené do dek a v rukou hrnky s čajem. Kamarádky, Němka a Švýcarka, asi tak 30 let. Vcelku dobře vybavené věcmi na lezení. Ráno ve čtyři vyrazily Täschhütte na Alphubel přes Rotgrat (vcelku lezecká záležitost, místy i IV. lezení). Ale již dopoledne je zastihla bouřka, tak hodinu byly někde schované. A když ve čtyři odpoledne (!) dorazily na vrchol, rozhodly se místo návratu na chatu pro sestup k Mischabeljoch bivaku (dobré rozhodnutí ve špatný čas na špatném místě). K jídlu měly sebou jen nějaké tyčinky a gumové medvídky…
Holky už rozmrzly, venku je po bouři, jen vichřice stále lomcuje bivakem. Došli jsme pro kastrol sněhu na další vodu. Vaříme si s Janou druhý chod večeře z donesených zásob, holky prolezly skromné zásoby erárního proviantu, které byly v chatě, a vaří si jednu čínskou polévku a pytlík rýže. Posíláme zprávu Petrovi a Danovi, že jsme ok a vše jde podle plánu.
Jdeme všichni na kutě, holky dřív, my o něco později. Jana má strach z vichřice, že nás ráno sfoukne z hřebenu… Uklidňuji jí, dnes ta karta vyšla super. Zítra má být do 12 dobré počasí, pak se to má kazit… V duchu počítám, když v osm vyrazíme, v deset na vrcholu, v jednu na lanovce… To by mohlo klapnout…
Ráno se převalují nad Saastalem mraky a skrz ně kýčovitě prosvítá slunko. Vítr se utišil a semotamo mrak nekazí dojem z nadcházejícího dne. Výživná snídaně, pobalit, obléct a vypadnout ven. Holky akorát vstávají, očividně ale se sbírají o hodně víc těžce, než my. Po čase z hřebenu vidíme, jak peláší nejkratší cestou z jochu po ledovci dolů do Täsche…
Na náhorním platu, nyní osvětleném dopoledním sluncem, vidíme naše včerejší zasněžené stopy, jak jsme po vrstevnici trefili sestupový hřebínek. Tahle karta s Janou fakt klapla. Plato, od té doby, co jsme tu byl naposledy (6 let), se velmi změnilo, přibyly doliny a výšvihy… Nyní po vyšlapané cestičce docházíme ku kříži, který trčí bezmála o tři metry výš z ledu, než před těmi 6 lety… Fotíme, svačíme, je deset dopoledne.
Sestup je dlouhý, ledovec členitý a každým metrem dolů je více a více vedro. Jana pěkně prošlápla jeden mostík, ale vše se obešlo bez problémů. Vyšlapaná pěšina ale náhle končí u trhliny zvící velikosti menší Macochy, je třeba se trošku vrátit a hledat svou vlastní cestu. Sem tam bylo lepší to dojistit přes zašlápnutý cepín, protože některé mostky vypadaly opravdu velmi křehce…
A stejně tak rychle jak kolem nás najednou zmizel sníh a led, vynořila se záplava kamenných mužíků a davy turistů… U lanovky sundáváme veškeré přebytečné oblečení, sušíme boty a ponožky, dopíjíme čaj vařený ze sněhu ležícího o 1000 výškových metrů výš. Je jedna odpoledne a pohled nahoru už jen krásně bolí v nohou… Na vrcholcích hor se za kříže chytly mraky, do údolí Saastal splouvají peřiny, houstnou a tmavnou…
Beru do ruky pomyslný balíček karet a přemýšlím nad štychy. Tahle partička mariáše se povedla.
| Vytvořeno: | Radim děrolezec | 1.9.2024 22:07 | |
| Upraveno: | Radim děrolezec | 2.9.2024 16:19 | další... |