Úplně první ledy a zimní bivak

Ledopád

Ledopád

První pokusy

Ukázka štandu

Kuba s Vojtou překračují labe

Brodění sněhem

Spaní venku

Všechny obrázky

Nejsem veliký vyznavač zimních sportů, nelyžuji, ani nebruslím. Svou první „opravdovou“ zimu jsem zažila v lednu 2014, když jsem byla v Krakově a noční teploty klesly na -20°. Tehdy jsem si pomyslela, že na takové počasí nejsem připravená.

Týden před plánovanou akcí, kdy ještě v pondělí nebylo jisté, zda bude ledopád zpřístupněn, jsem měla hrozný shon. Neměla jsem čas sledovat diskuze na discordu, natož reagovat, řešit svou anabázi s botami, půjčit chybějící vybavení, odjezd… Měla jsem veliké štěstí, že se to celé nějak vyřešilo za mě. Prostě parta absolutně skvělých lidí! Radim mi během týdne volal, zda pojedu, jak jsem na tom s vybavením, a nakonec mi půjčil i boty, Kuba vyzvedl půjčené cepíny a mačky u Happyho, Gobo se mnou počítal v autě a Mirka byla ochotná se podělit o vařič.

V pátek jsme tedy vyrazili z Prahy až po plánovaném odjezdu, protože jsem nestíhala, ale nakonec jsme vyjeli jen s menším zpožděním cca 15 minut. Do Špindlu, na parkoviště P1, jsme dorazili až po setmění a za hustého sněžení. Dokážete si jistě představit tu cestu 5,5 km na chatu. Po příchodu na nás již čekala výprava z prvního auta, a to Radim, Jana a Kuba, kteří zatopili v kamnech. Zabrali jsme si matrace v horním patře a šli jsme se dolů najíst a socializovat se s nově příchozími. Toho večera mi ještě zkušenější z oddílu pomohli nastavit mačky. Ke spánku jsme se odebrali brzy, mnohem dříve, než následujícího dne.

Ráno jsme se nasnídali, sbalili a vyrazili…

A je to tady! Mé první ledolezení! Ale nejdříve se k ledopádu musíme dostat. Neumíte si představit, jak jsem ocenila jednu z posledních Gobových zpráv před odjezdem: „Vem si sněžnice“. Zatímco ostatní se brodili sněhem, propadali se do půli stehen a leckdy až do pasu, já to měla mnohem jednodušší.

Když jsme dorazili pod ledopád, jedna z prvních rad zněla: „Nejdříve se obléká sedák a až pak připínají mačky“. Přílby a brýle byly samozřejmostí.

Tři stateční prvolezci se jali tahat linky, na kterých jsme se následně prostřídali. Než jsem přišla na řadu, tak jsem ještě s Gobem, Ríšou a Eldou šla obhlédnout led o trochu dále, zda by se dalo něco vytáhnout i tam. Nedalo. Málo ledu. Alespoň jsem si mohla s Eldou na malém kousku vyzkoušet, jak se vlastně mačky a cepíny používají. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že někdo spadl. Nikdo z Humanity, ale další horolezec, který navštívil ledopád. Spadl cca 10 metrů až na zem do čerstvě napadaného sněhu. Naštěstí se jemu ani jeho spolulezci nic nestalo a lezlo se dál.

Přišla jsem na řadu, linka úplně vpravo a začala jsem dělat své první krůčky. Přede mnou lezl Petr a odvázat jsem ho musela já. No, již brzy jsem měla zjistit proč…

Byl tam pot… byly tam slzy… naštěstí bez krve.

Byl to pro mě úplně nový pohyb a tak jsem dělala neohrabané krůčky, než jsem se dostala k místu, kde jsem se úplně zasekla. Dost dlouho jsem se tam trápila a pořád vypadávala, prsty mi mrzly. Jednou, na předposledním pokusu, mi ujela noha a já narazila kolenem o led. Bolelo to. Bolelo to hodně. To mi poprvé vyhrkly slzy do očí. Přiznám se, že jsem v tu chvíli chtěla dolů a říkala jsem si, že tohle není pro mě. Poslední pokus a pak to vzdám. Poslední pokus vyšel a já se dostala nahoru. Obrovská úleva. Zakřičela jsem dolů, ať mě doberou a že mě můžou začít spouštět a…
A dala jsem ruce dolů… A teplá krev se nahrnula do těch zmrzlých prstů… A mně se podruhé nahrnuly slzy do očí…
Oni vám to sice všichni říkají, vidíte to, ale vlastní zkušenost ničím nenahradíš.

Oklepala jsem se relativně rychle a následně jsem se s ostatními střídala v jištění i lezení, zkoušení si zašroubovat šrouby a abalakových hodin. Další dvě cesty, které jsme lezli, byly o dost lehčí a já se začala bavit.

Kolem čtvrté se začalo smrákat a na mě vyšlo, že mám slanit a zrušit, co se dá. I přes nutnost sundat si rukavice, abych odemkla karabinu, jsem to zvládla.

Všichni jsme se začali balit, abychom mohli vyrazit k chatě. Pamatujete na jednu z prvních rad pod ledopádem? Zkusíte hádat, kdo měl sedák na půl žerdi a na nohách stále mačky? Vlastní zkušenost nic nenahradí… Ale bylo nás více, komu se to stalo…

Na chatě jsme se snažili usušit, co se dalo. Začalo se mluvit o bivaku, který je pro účastníky HP povinný. Museli jsme spát venku, okolo chaty. Mohli jsme si vybrat mezi pohodlným bivakem (karimatka, bivakovací pytel, teplý spacák) a nepohodlným (…). Já si vybrala pohodlný bivak a ani jsem venku nevařila. Pro mě to byla španělská vesnice, mrazivá španělská vesnice. Kolem deváté večer jsem podpořena týmem vzala lopatu a vydala se jít kopat. Vybrala jsem si místo, poblíž kadibudky, vedle Kuby, který mi dost pomohl při konstrukci stříšky. Vyprosila jsem si lyže a půjčení ještě jednoho žďárského vaku.

Poté jsme se vrátili do chaty a ještě relativně dlouho si povídali s ostatními. Ti, kteří mohli spát v chatě, se pomalu, ale jistě uložili ke spánku, zatímco my, kteří jsme museli spát venku, jsme pařili. Ale nakonec i my jsme se kolem jedenácté odebrali na lože.

Celkově z toho mám dobrý pocit. Musím přiznat, že jsem si záhrab vykopala relativně krátký, takže mi nohy trochu trčely do vykopané cestičky, ale vydrželo to přes noc. Bylo to trochu stísněné až klaustrofobické, ale za celou noc jsem se probudila jenom jednou, když jsem sjela z karimatky. Nebyl to můj nejhorší spánek, ani nejlepší. Ráno mě probudil budík, a to až v 7:20. Začala jsem trochu panikařit, protože půjčené lyže jsem musela vrátit mezi sedmou a osmou. Rozebrala jsem to dost rychle.

V neděli se někteří vydali na skialpy, já šla s druhou skupinou opět na ledopád. Po uplynulém dnu i noci jsem cítila velikou únavu a snad každý sval v těle. Únava a špatná regenerace měly za důsledek, že jsem pociťovala mnohem větší chlad a ztuhlost než předchozí den. Uvědomila jsem si, jak mě teplotní diskomfort může ovlivňovat.

Vylezla jsem jen jednu cestu, ale i ta přinesla novou zkušenost. Bylo o něco tepleji a od určitého úseku jsem měla pocit, že se válím v ledové tříšti. I když jsem nelezla, tak jsem mohla sledovat Kubu s Danem, jak se střídají v tahání na jedné cestě a postupně společnými silami ji nakonec zdolávají.

Všichni jsme odcházeli okolo poledne, protože jsme se museli ještě pobalit a uklidit, co se dalo. Byl už čas odjet domů, takže bágly na záda, sněžnice na nohy a směr auto, které jsme si museli také vykopat ze sněhu.

Na závěr bych chtěla říct, že jsem velmi ráda, že danou zkušenost mám. Zda jsem připravená vyrazit na zimní přechod? Nejsem… Ale mám mnohem lepší představu, co to znamená, než jsem kdy měla.