Z deníku tatranského otloukánka

Žlab pod Ostrvou

Ledopád v Pátrii

Pod Pátrió

Pod Pátrií

Pohled na pleso

Všechny obrázky

Jedná se o mou první zkušenost se zimními horami, pohybem ve sněhu a na zmrzlých cestách, prodíráním se klečí i lesním pásmem… Byl to vydatný týden, plný dobrodružství čekaného i nečekaného…

Den první se nesl ve znamení východu a západu.

Na cestu jsme vyrazili všichni společně nočním vlakem z Prahy předcházejícího večera. Do stanice Poprad-Tatry jsme dorazili časně, ale se značným zpožděním, kterému jsme ještě malinko pomohli…

Ze stanice Poprad-Tratry jsme vyjeli električkou vstříc východu slunce směrem na Popradské pleso. V cíli se někteří vydali rovnou k hotelu, jiní čekali na auto, které odveze batožinu, a někteří dokonce nasadili lyže.

Na hotelu, který stojí přímo u břehů Popradského plesa, se většina jala okamžitě připravovat na svá první tatranská dobrodružství. V průběhu přebalování a domlouvání si prvních horských cest se zavelelo, že už máme klíče a můžeme se nastěhovat do pokojů a vybrat si svou pryčnu.

S Gobem jsme původně chtěli jít na ledopád v Pátrii, ale protože se ledopád stal toho dne cílem více skupin, naše volba nakonec padla na „Banán“.

Gobo se mě ještě ptal, jak jsem na tom s kondicí, a já přiznala, že jsem toho ve vlaku příliš nenaspala a leze na mě nějaká nemoc, ale i tak jsem nakonec vyrazili. Bylo asi 10:30 ráno. Už i samotná cesta na „Banán“ byla náročná, trasa byla místy zmrzlá a my se tak klouzali po čirém ledu.

Cestou jsme dohnali Janču a Kláruši, které měly menší náskok. Musím přiznat, že jsem byla hodně pomalá a k nástupu jsem dorazila jako poslední. Nechali jsme tedy jít Janču s Kláruší první a Gobo rovnou avizoval, že my dva budeme pomalí. V tu dobu asi nevěděl, jak velkou měl pravdu.

Banán
Své první zkušenosti s mixovým lezením bych nazvala mrzutými.

Ze začátku jsme převážně šli do kopce. Nohy v těžkých pohorkách, na kterých jsou ještě připnuté mačky, strašně ztěžknou. Je to jako byste na každé noze měli přivázané dvoukilové závaží, ne-li přímo vězeňskou kouli.

Při pokusech na skále mi mačky klouzaly po kamenech, cepíny nedržely, ba mi dokonce i překážely. Pamatovala jsem na Jančina slova, že cepínem se netluče do skály, ale do sněhu a trávy, a snažila jsem se odolat své touze s cepínem do toho šutru prostě jebnout. Vůbec jsem nedokázala přijít na to, jak se vydrápat nahoru. A tak jsme pomalými krůčky stoupali vzhůru… Vrchol byl sice na dohled, ale jak to mají tyto kopce ve zvyku, s každým krokem se spíše vzdaloval, než přibližoval.

Dorazili jsme k místu, kde Gobo využil jako postupového jištění friend, který se mi nepodařilo vytáhnout. Musel se nám tam nějak otočit. Po několika marných pokusech a s vědomím, že slunce se už blíží k vrcholům protějších kopců a my stále nejsme na vrcholu, jsme se rozhodli, že musíme pokračovat. Na jednom z posledních štandů jsem pozorovala, jak se slunce, tehdy už jen rudý žhnoucí kotouč na obloze, sklání za obzor. Byl to překrásný, ale zároveň velmi děsivý pohled. Dnes jsem měla poprvé zatmět v horách. Tato myšlenka se mi nelíbila. Jakmile jsem dolezla ke Gobovi, zeptala jsem se, zda bychom nemohli z dané cesty utéct a začít sestupovat. Odpovědí mi bylo, že bychom nemuseli trefit sestupovou cestu. Když jsme se konečně dostali do vydřeného cíle, bylo to s posledními paprsky zapadajícího slunce. Zatměli jsme.

Rozhodli jsme se vytáhnout čelovky. A ejhle: zjistila jsem, že ji nemám. Při překotném přebalování na hotelu jsem ji musela zapomenout.

Ach ten sestup, ach mé křehké kotníky
Na začátku sestupu jsem se vyptala, kudy půjdeme a získala určitý přehled. Musíme se dostat na Tatranskou magistrálu. Za svitu měsíce a baterky z mobilu jsem se vydala za Gobem. Samotný pohyb v mačkách je pro mě velmi nepřirozený, zakopávala jsem o kameny, šňůrky, o ně samotné. Kotníky se mi ohýbaly do prapodivných úhlů i v tak tvrdých botách, jaké jsem měla na sobě. Padala jsem na sněhu, na kamení a trávě. Právě v této chvíli jsem si ošklivě zvrtla nohu…

Dostali jsme se na Magistrálu a v sedle pod Ostrvou jsme potkali dva Slováky, kteří také zatměli. A hádejte! Měli rezervní čelovku, kterou mi půjčili. Jupí!

Byla jsem za to dost ráda, protože následující Gobův rozkaz zněl jasně: „Sedni na zadek a jeď!“ Instrukce, jak mám držet cepín a co s ním dělat, přišly o vteřinku později.

A tak se stalo, že jsem ten žlab sjela po zadku, naučila se brzdit cepínem a zalehnout ho. Byl to velmi silný zážitek… Když jedete po tak prudkém svahu bez brždění, naberete i rychlost volného pádu. I když jsem se sjezd snažila co nejvíce řídit, tak se mi občas stávalo, že jsem se otáčela ke svahu bokem a v těchto chvílích jsem svou zběsilou jízdu raději zastavila. Po skončení sjezdu jsem měla zadek promáčený, i když kalhoty byly nepromokavé.

Stačilo nám najít Magistrálu, abychom jakžtakž pohodlně překonali posledních pár temných kilometrů k chatě, ale tu ne a ne najít. A tak jsem se v té tmě, v těch mačkách, s tím bolavým kotníkem, hladová, unavená a žíznivá prodírala klečí. Nebudu lhát, už mi ta kosodřevina lezla krkem. Když jsme pak dorazili mezi stromy, povedlo se mi hodit takový držkopád, že jsem skončila ve větvích stromů. Nutno dodat, že v těch větvích bylo příjemně. Ono to tak hezky pružilo a vzbuzovalo to dojem měkkosti.

Nakonec jsme našli vyšlapanou cestičku k chatě, kam jsme dorazili až po půl deváté večer.

Už cestou dolů jsem Gobovi oznámila, že následující den mám já rest day a nikam nejdu!

Den druhý, aneb počítání křížků a ztrát.

Hrdě se dnes přihlásím ke svým 37 letům, protože ten den jsem se cítila na 75 let, dva měsíce, jeden týden a tři dny.

Následující den mě vzbudil všudypřítomný ruch. Při ranním převalování jsem cítila bolest v zádech. Vstala jsem a jak jsem odhrnula přikrývku, tak jsem viděla, že mi nohy hrají všemi barvami. Tak moc byly potlučené. K mému překvapení kotník vypadal v pořádku. Když jsem slézala z postele, abych se zcivilizovala a zjistila příčinu bolesti v zádech, pocítila jsem tíhu všech svých let a let, která teprve přijdou. Nemohla jsem se pořádně narovnat, natož udělat rychlý krok. Pohybovala jsem se s obratností hladového zombíka.

Po ranní hygieně jsem se odhodlala podívat do zrcadla na ta záda. Přes půlku spodních zad se mi táhla podlouhlá tmavě červená podlitina s nafialovělými okraji. Při svém nočním sněhovém rodeu jsem to asi vzala o nějakou tvrdší překážku. Nebo snad památka na mé pohupování ve větvích jehličnanů a válení se po jejich kořenech? To už bylo jedno.

Dnes byl pro mě odpočinkový den. Nasnídala jsem se, snažila se nepřekážet a pozorovala přípravu ostatních. Někdo šel na ledopád do Pátrie, další do hospody na Rysy, někdo měl za cíl Gálfyho rebro, jiní zase Zlomiskovou věž.

Moje ztráta - něčí zisk

Zmordované koleno, které svou barvou opravdu připomínalo Mordor, rudý, bolestivý šrám na zádech, jedna oběť horám ve formě ponechaného friendu, svalová ztuhlost připomínající rigor mortis, pár děr od maček v kalhotech a sjezdu. Sněhové návleky jsem po návratu domů vyhodila.

Mým cílem ten den bylo kafe a klid na lůžku. To jsem ale přehodnotila. Řekla jsem si, že své staré křehké kosti a ztuhlé svaly musím rozpohybovat do mladistvé pružnosti. Rozhodla jsem se tedy udělat si kraťoučký výlet na symbolický cintorín obětí Vysokých Tater, který je coby se kamenem dohodilo od plesa.

V té době byli všichni již pryč. Posilněná kávou a radou barmana, že mačky fakt potřebuji, jsem se zabalila a vyrazila.

Už na začátku své cesty jsem sundala mačky, protože počasí připomínalo jaro a nebyly potřeba. Místy byla cesta sice zledovatělá, ale tyto úseky se většinou daly dobře obejít.

Byla to milá a krátká procházka, která mi přišla vhod.

Po svém návratu na hotel jsem potkala několik dalších lidí z oddílu, kteří museli z různých důvodů pozměnit své plány. Alespoň jsme měli příležitost si popovídat o dobrodružstvích předešlého dne.

Cítila jsem se o dost lépe a tak jsem se s Gobem domluvila, že další den půjdeme vyzkoušet ledopád v Patrii a uvidíme.

Spala jsem na posteli u okna a tu noc jsem se probudila, protože nějaké zvíře spustilo automatické rozsvěcení venkovních světel. Podívala jsem se z okna a tam byl vlk. Jeho stopy jsme následujícího dne viděli ve sněhu.

Třetí den, ledo/vodopád, tři blyštiví machři, horká jehla a opět bolestivý sestup

Dle domluvy jsme vyrazili brzy, chtěli jsme být pod ledopádem první. Z informací od ostatních jsme usoudili, že i za aktuálních teplotních podmínek by mohl být ledopád stále lezitelný. Jak jsem již zmínila, bylo opravdu teplo a ani v noci se teploty nedostávaly pod bod mrazu.

Ale co se nestalo, Deniska si zapomněla mobil. Naštěstí na to přišla brzo a vrátila se pro něj. Gobo byl natolik galantní, že mi vzal batoh, abych byla rychlejší a naše časová ztráta co nejmenší. U chaty jsem potkala Dana s Kubou, kteří tou dobou vyráželi také na ledopád.

Bez batohu jsem byla rychlá, cestou jsem vyzvedla drobeček ve formě Gobova batohu, který mi nechal cestou. Dostihla jsem ho až na odbočce k ledopádu. Pod ledopádem jsme byli sice první, i když s relativně krátkým časovým zpožděním, ale slunce již do ledu nemilosrdně pražilo. Bylo chvíli po osmé hodině ráno. V průběhu přípravy na náš horolezecký výkon jsme slyšeli, jak se za námi někdo blíží. Podle hlasů to byli muži a vedli dost hlasitý rozhovor. Myslela jsem si, že to je Kuba s Danem, které jsem minula u hotelu. Nebyli to oni, byli to tři slovenští chalani. Pánové se začali také připravovat, že polezou hned za námi. Vytáhli mačky, cepíny, šrouby, vysílačky a spoustu dalších věcí. Celí se jen blyštěli ve slunečních paprscích. Zdálo se mi, že jsou erudovaní a že vědí, co dělají. Než jsme se všichni připravili, dostihli nás i Dano s Kubou.

S Gobem jsme už stáli na značkách a začali náš výstup. K prvnímu štandu jsme se dostali rychle, druhý štand Gobo vynechal a mně začalo docházet lano. Tři pánové vedli stále živou debatu a byli tak hlasití, že jsem Goba vůbec neslyšela a hlavně je ani nepřeřvala. Naštěstí mi právě jeden z nich galantně pomohl a zařval svým zvučným hlasem na Goba, že už nemám lano. Gobo zaštandoval a já se vydala na druhou délku.

Ledopád už nebyl v příliš dobré podmínce, pomalu ale jistě tál. V jednom těžším úseku jsem spadla a ze sedáku mi vypadl šroub. Ne, nevyrvala jsem ho svým pádem, jak se někteří domnívali, že jsem svou drobnou konstrukcí jako druholezec vytrhla tak dlouhý šroub. Standardně jsem jej vyšroubovala, dala na sedák a při mém pádu se vycvakl a spadl. Dole jej však našli, takže žádná ztráta.

Pak už jsem hladce dolezla až za Gobem, který štandoval o nějaký keřík. Moc jsme nepospíchali, čas jsme měli dobrý, takže jsme se v klidu sbalili, napili, pojedli a už jen v mačkách a s cepínem stoupali k Ihle, na kterou jsme chtěli vylézt.

Ihlu jsme vylezli jen v pohorkách a bez rukavic. Ta skála byla tak vyhřátá! To byl pocit! To se musí zažít!

Když jsme byli na špičce Ihly, opět jsme zaslechli živé hlasy. Koukali jsme z vrcholu, jak se k nám blíží právě tříčlenná skupinka slovenských horolezců. Hleděli jsme na ně s podivem, že nás dostihli až tak pozdě a že dva z nich jsou stále navázaní na lana, která táhli natažené za sebou.

Až později, na chatě, kdy jsme se opět viděli s Danem a Kubou, jsme zjistili, proč jim to trvalo tak dlouho.

Slanili jsme dolů právě v době, kdy se dostali k Ihle. Podělili jsme se o zážitek a rozhodli se, že půjdeme dál na Pátrii. Ano, bylo to kvůli mně! Nechtěla jsem ten prudký kopec sestupovat, abychom se dostali ke slanění ledopádu.

Záleží na úhlu pohledu

Ano, můžeme říct, že sníh připomínal čerstvě našlehanou mléčnou pěnu cappuccina, které jste toho ráno nestačili vypít. Ale nic to nemění na tom, že jsme se brodili břečkou, kdy i při stoupání do vyšlapaných stop nebyla jistota, že se nepropadneme po kolena, ne-li po stehna. Tak i my jsme to odpískali pod vrcholem Pátrie a začali sestupovat dolů.

A je to zase tady… Sestup…

Šli jsme po vyšlapané cestičce. Tedy vyšlapaná byla alespoň na začátku. Stezka se nám před očima a hlavně pod nohama změnila v zarostlý sestup azimutem, kdy jsme se prodírali klečí a zachytávali se vším, co nám čouhalo z batohů. Asi v první třetině sestupu jsem absolvovala jeden ze svých pádů. Spadla jsem na kořeny a kameny, přímo na levou holeň. Cítila jsem, jak mi krev stéká po noze. Po chvíli skučení jsem se postavila a zjišťovala, jestli to dokážu vůbec sejít. Noha mě udržela a chodit šlo, tak jsem pokračovala. Po chvíli jsem potkala čekajícího Goba. Sundali jsme mačky, protože s nimi to už v daném terénu nešlo, a šli dál. Směr jsme měli jasný, dolů, ale cesta nikde. Nebudu líčení prodlužovat. Hledali jsme cestu, prodírali se klečí, volali na sebe, bloudili v lese, kontrolovali jsme, zda stále máme všechny věci přichycené na batozích. Nakonec jsme nějakou cestu našli a v pořádku se dostali na hotel, ještě za světla. Hurá!
Až na hotelu jsem se odhodlala podívat se na svou nohu. Na holeni jsem měla dlouhý krvavý šrám, který byl „ozdoben“ další podlitinou. Ta se po pravdě mezi těmi ostatními už docela ztrácela. Celé to vypadalo na pohled děsivěji, než to ve skutečnosti bylo. Vyčistila jsem ji, zafačovala a jelo se dál.

Mezitím nám někteří účastníci zájezdu podlehli nějaké nemoci a rozhodli se zkrátit svůj pobyt.

Gobo nám na čtvrtý den vymyslel, že půjdeme vyzkoušet prvé pravé rebro na Tupou.

Den čtvrtý měl být ten první

Toho rána jsme sice vyrazili první, ale hned za hotelem nás předběhli, protože jsme zkoumali průvodce, kam že to vlastně jdeme. Když jsme se zorientovali, že je to cesta jako na Banán a pak hodně doprava, byli jsme už pozadu.

Měla jsem jednoduchý úkol, sledovat Gobovy stopy až k nástupu. Ani to se mi nepovedlo. Těsně před nástupem jsem nějak začala sledovat stopy, které byly přede mnou a vedly směrem nahoru. Říkala jsem si, že je to nějak brzy… Že je to ještě trochu více vpravo… Skončilo to tak, že jsme na sebe opět hulákali, kde jsme, a Gobův hlas zněl nějak zdola. Šla jsem v cizích stopách… Ale nakonec jsme se našli, stejně jako našli nástup na pravé rebro.

Byla to lehká cesta o cca 5 délkách, z nichž první dvě jsme se prodírali klečí, protože já jsem asi veliký fanoušek všelijaké horské flóry. U třetí délky to ale začalo být zábavnější, protože jsme už lezli více po skále. Dost kamenů bylo uvolněných, a tak jsme museli dávat veliký pozor a koukat se, kam a jak šlapeme, respektive se snažíme vtlačit hroty maček.

Když jsme dorazili na konec cesty, měli jsme na výběr: pokračovat pěšky na vrchol, nebo začít sestupovat po Magistrále žlabem pod Ostrvou (ten, který jsme první den sjeli po zadku a potmě). Měli jsme dobrý čas, nebylo ještě ani poledne.

Poučená z předcházejících dní jsem řekla, že na vrchol jít nemusíme, že jdeme dolů. Najedla jsem se, napila jak velbloud z oázy a vyrazila za Gobem. Psychicky jsem se připravovala na to, že to zase bude…

Prakticky hned jsme uviděli Magistrálu a přes žlab se k ní vydali. Tentokrát jsme jej nesjížděli, protože sníh byl namrzlý a jelo by to opravdu rychle. Jakmile jsme nastoupili na Tatranskou magistrálu, šlo to už jako po másle. Byla jsem překvapená, že to jde i takto. Sem-tam jsem sice zakopla o své vlastní mačky, ale jinak to ve srovnání s předcházejícími sestupy bylo jako nebe a dudy.

Ano: oba jsme se shodli, že tuto cestu jsme si měli vybrat v první den.

Den pátý

V pondělí jsme už s Gobem cestovali domů. Jeli jsme dříve než ostatní, a tak jsme už žádný výlet neplánovali. Řekli jsme si, že vyrazíme na vlak pěšky.

Vyrazili jsme kolem 10:00, čekalo nás ujít něco málo přes 10 km a sestoupit 500 výškových metrů na těžko. Do Štrby jsme dorazili celí a s časovým předstihem. Cestou jsme se dokonce stihli najíst v tradičním podniku, který připomínal horské chaty z obrázků.

Dnes, když mám už všechny ztráty odečtené, věci vyprané a zalátané, mé nohy už nehrají všemi barvami a únava odešla, rekapituluji. Celý tento podnik měl své krásy i svá úskalí. Celý zážitek je založený na kouzlu okamžiků, které jsem prožila. Nemohu tvrdit, že jsem se někdy bála. Dostala jsem se prostě do situací, ve kterých jsem najednou byla a musela je nějak překonat. Byl to výlet plný aktuálních, momentálních a rozporuplných emocí. Gobo měl se mnou trpělivost, čekal na mě a vycházel mi vstříc. Nemohu s jistotou říct, že dané zimní aktivity jsou mým šálkem čaje. Vím jen, že musím získat více zkušeností, abych si udělala nějaký názor, který v současné době nemám.